Zde může být text o autorovi
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Záhlaví stránek

 

Emile Durkheim: Elementární formy náboženského života

Autor, Emile Durkheim, se v této knize snaží najít elementární náboženství a na základě
jeho výzkumu se chce dopátrat náboženské podstaty člověka. Chce podrobit zkoumání
primitivní formu náboženství z důvodu příliš velké složitosti a komplexnosti rozvinutých
náboženských systémů. Studium kořenů náboženství je důležité také z důvodu toho, že
první představy o světě a člověku byly náboženského původu. Hledá rozpoznávací znaky
náboženství, aby na jejich základě mohl definovat náboženství. Popisuje stereotypy, které
nás při rozpoznávání náboženství mohou mýlit a vyvrací je. Jedná se o ideu tajemna a
božstva. Náboženské jevy dělí do dvou kategorií, rituálů a víry. Vysvětluje pojmy
profánní a sakrální, tedy světské a posvátné. Jako rozpoznávací znak uvádí Durkheim
církev, neboť neexistuje náboženství bez církve. Na základě toho může definovat
náboženství. Snaží se najít tu nejprimitivnější formu náboženství. Popisuje dvě primitivní
formy náboženství přítomné v každém náboženství. Jedná se o animismus a naturalismus.
Jejich rozborem, ale dochází k názoru, že ani jedno z těchto dvou náboženství je
tou nejelementárnější formou náboženství. Odhaluje, že v pozadí těchto dvou
náboženství se nachází ještě jedno a obě tyto náboženství z něho vycházejí. Tím
nejprimitivnějším náboženstvím je totemismus.

Konspekt:
V této knize se její autor, Emile Durkheim, zabývá nejprimitivnější formou náboženství. Durkheim se chce, na základě odhalení podstaty a principů nejprimitivnější formy náboženství, dopátrat náboženské podstaty člověka, hledá základní aspekt lidství. Nutnost věnovat se studiu primitivních forem náboženství Durkheim vysvětluje tím, že není možné studovat komplexní náboženské systémy. Každé náboženství se skládá ze stejných základních prvků, všechna náboženství mají srovnatelné základy. Komplexní náboženské systémy se skládají z velkého množství prvků, rituálů, pověr, dogmat. Durkheim uvádí jako příklad egyptská či antická náboženství. Ta byla nesmírně rozsáhlá a je velmi těžké, ne-li nemožné, odhalit v nich základní a obecné rysy náboženství. Primitivní společnosti nemají natolik rozvinutou společenskou strukturu, tudíž i náboženství je u těchto společenstev mnohem jednodušší. Tato společenství jsou více semknutá, individualita jedince je výrazně omezena. Vše je v těchto společenstvích jednodušší, je mnohem jednodušší odhalit vztahy v těchto společenstvech a je také jednodušší odhalovat a vysvětlovat fakta. A to nejen fakta o těchto společenstvech, ale i o jejich náboženství, které je také jednoduché. Díky tomu je možné snadněji odhalit základní rysy primitivního náboženství. Durkheim nepovažuje primitivní náboženské systémy za jakési vzory či základy pro další náboženství, které jsou určující pro komplexnější formy náboženství. Ale jak již bylo zmíněno, díky jejich jednoduchosti či primitivnosti, je možné snadněji odhalit jejich principy a základní rysy. Studium základních forem náboženství není důležité jen kvůli náboženství samému. Vzhledem k tomu, že náboženství přesahuje částečně náboženské ideje, je možné studovat i jiné problémy společnosti. Jak píše Durkheim, „…první ucelené představy, jež si člověk vytvořil o světě a o sobě samém, byly náboženského původu“(Durkheim 2002, 16). I základní ideje, které antičtí filosofové označují jako kategorie chápání, jsou náboženského původu. Náboženství je společenská záležitost.
V následující kapitole se Durkheim věnuje definici náboženských jevů a samotného náboženství. Nejprve je nutné rozpoznat náboženské jevy a to na základě znaků, které nám umožňují tyto jevy poznat. Je nutné najít to, co mají všechna náboženství společného. Srovnává náboženství jednoduchá i složitá, komplexní. Podle Durkheima musíme před poznáním odstranit předsudky a stereotypy. Prvním takovým je idea tajemna. Tato idea se v náboženství objevuje pozdě, v primitivních kulturách a náboženstvích ji nelze nalézt. To co je např.pro křesťana tajemné, nadpřirozené, není pro příslušníka primitivní kultury nic zvláštního. Pojem nadpřirozena, tajemna přinesl až rozvoj pozitivních věd. Nadpřirozeno potřebuje ke své existenci protiklad přirozena. Ideu tajemna vytvořil člověk a vyskytuje se jen v rozvinutých formách náboženství. V primitivních a méně rozvinutých náboženstvích se nevyskytuje a není možné ji považovat za společný znak pro rozpoznání náboženských jevů.
Druhá idea je idea božstva. Podle Durkheima je třeba nahradit slovo „bůh“ za „duchovní bytost“. V mnoha náboženských jevech narazíme na duchovní bytost, která v daném náboženství plní funkci boha. Toto tvrdí i Tyler, použitím slova bůh bychom vyloučili celou řadu náboženství. Nicméně existují náboženské systémy, ve kterých se bůh a duchovní bytost nevyskytují či v nich hrají podřadnou roli. Jako příklad velkého náboženství bez božské bytosti Durkheim uvádí buddhismus. Buddha není považován za božstvo či nadpřirozenou bytost. Buddhismus funguje bez něho, je to samostatný systém. Naopak křesťanství se bez ideje Krista neobejde. Ani tuto ideu nemůžeme přijmout, náboženství nelze definovat je skrze boha.
Náboženství je třeba pojímat jako komplex složený z mnoha částí. Pokud chceme definovat či charakterizovat celek musíme nejdříve charakterizovat jednotlivé části. Všechny náboženské jevy dělíme do dvou kategorií. Jedná se o víru a rituál. Rituál je vztažen k objektu, tento objekt můžeme charakterizovat skrze víru. Rituál je tedy možno definovat až poté co definujeme víru. Každá víra dělí vše do dvou skupin – profánní a sakrální, světské a posvátné. Toto je první kritérium rozpoznání náboženství. Problém podle Durkheima je to, že rituály a víru obsahuje též magie. Ale magie se s náboženstvím nemůže ztotožňovat. Rozlišující znak mezi magií a náboženstvím vidí Durkheim v církvi. Zatímco neexistuje náboženství bez církve, v magii se nic takového nevyskytuje. Tím se autor dopracoval k definici náboženství a ta podle Durkheima zní: „náboženství je jednotný systém víry a praktik vztahujících se k posvátným věcem, tj. k věcem odtažitým a zakázaným; systém víry a praktik, které sjednocují všechny své přívržence v jediném morálním uskupení nazývaném církev“ (Durkheim 2002, 55-56).
V následující kapitole se Durkheim věnuje hledání nejprimitivnějšího náboženství. Podle Durkheima se v každém náboženství vyskytují současně dvě náboženství, těžko od sebe rozlišitelná. Jedná se o animismus a naturalismus. Animismus je kult duchů a naturalismus kult přírody. Existují dvě teorie vysvětlující tato náboženství. Jedna říká, že animismus je základní a první náboženství, naturalismus pak představuje pouze vedlejší produkt animismu. Teorie druhá je opačná, naturalismus je první a animismus až druhý. Durkheim nesouhlasí s ani jednou teorií a obě vyvrací.
Základem animismu je idea duše. Idea duše vznikla nepochopením dvojího života – bdění a snění. Lidé si vytvořili dvojníka, který může opustit tělo a který je přesnou kopií člověka. Není to však duch. Duše je k tělu vztažena pevněji, k její transformaci do formy ducha dochází skrze smrt.
Durkheim dále popírá, že by idea ducha mohla pocházet z ideje duše – duše zůstává v těle, kdežto duch mimo tělo. Duch neoživuje objekty, kdežto duše ano. Animismus tedy obsahuje kult zemřelých, ale tento kult není primitivním kultem. V primitivních společnostech se vůbec nevyskytuje. Animismus tedy není tím elementárním náboženstvím. Navíc Durkheim uvádí, že pokud bychom animistickou teorii přijali jako pravdivou, připustili bychom, že náboženství je jen soubor halucinací a snů. To je, jak uvidíme dále, podle Durkheima i problém naturalismu. Durkheim vychází z výkladu naturalismu od Maxe Müllera. Naturalismus má kořeny, na rozdíl od animismu, ve zkušenosti. Počátky náboženství musíme hledat ve smyslových jevech. Náboženství tedy nemůže být postavené na halucinacích jako animismus, ale na systému idejí a nauk pevně zakotvených ve skutečnosti. Najít smyslové vjemy stojící v základech náboženství nám má pomoci studium véd. První věc, která se objevuje v náboženském cítění lidí jsou přírodní úkazy. Tyto úkazy si lidé přeměnily v božské síly, bohy. Jména védských bohů představují právě přírodní úkazy. Aby člověk těmto úkazům porozuměl, musel je transformovat do božských, duchovních bytostí. Podle Müllera je takový náboženský počátek vlastní všem národům. Vytvořením slov pro přírodní jevy, bohy tedy vzniká náboženství. Díky působení jazyka jsou vytvářeny božské příběhy, genealogie, systémy. Proti Müllerově teorii o významné roli jazyka existuje množství námitek. Durkheim se ptá, jak je možné, že primitivní náboženství (naturalismus) mohlo přežít poznání přírody. Člověk se od počátku snažil o poznání světa kolem něho. Chce ho poznat, aby ho mohl používat. Avšak primitivní náboženství nám přináší představu o světě značně pokřivenou. Nemůže tedy sloužit k poskytnutí představy o světě a ani mu nemůže pomáhat se s tímto světem vypořádat. Modlitbami ani ceremoniemi nemůžeme donutit přírodní síly k tomu, aby nám sloužily. To samozřejmě platí v tom případě, že právě toto člověk po náboženství požaduje. Naturalismus je tedy stejně jako animismus postaven na halucinacích. Durkheim proti naturalismu říká následující „je-li hlavním smyslem náboženství vyjadřovat přírodní síly, nelze v něm spatřovat nic jiného, než systém klamných vyprávění, jehož přežívání je nepochopitelné“(Durkheim 2002, 90).
Durkheim uvádí, že mocné přírodní síly a objekty byly zbožštěny až v pozdější době, původní náboženské myšlení člověka se obracelo ke všedním a skromným zvířatům a rostlinám.
Obě náboženství, animismus i totemismus, se snažila nalézt předěl mezi profánním a posvátným v „…přirozené podstatě vesmíru nebo člověka“(Durkheim 2002, 97). Ale člověk zůstává člověkem a příroda přírodou, nelze jim přisuzovat posvátný charakter. Animismus i naturalismus nahrazují skutečnost halucinací. Náboženství tedy musí vycházet z jiného zdroje, z jiné skutečnosti. Existuje ještě jeden kult, z něhož animismus i naturalismus vycházají, a to je totemismus. Tím se Durkheim dostává k elementárnímu náboženství, které bude zkoumat.

Resume:
Autor se v této knize zabývá zkoumáním primitivní formy náboženství, totemismu. Toto náboženství zkoumá hlavně proto, aby osvětlil počátky náboženství a dopátral se náboženské podstaty člověka. K tomu, aby mohl najít nejelementárnější formu náboženství a podrobit ji výzkumu, musí zjistit jak náboženství vůbec rozpoznat. Nachází rozpoznávací znak náboženství, tím je církev. Poté co definuje náboženství se již může věnovat vyhledání primitivní formy náboženství. Rozborem dvou primitivních forem náboženství, animismu a naturalismu, dochází k názoru, že ani jedno z těchto dvou náboženství nesplňuje podmínky pro nejelementárnější náboženství. Nachází v pozadí těchto náboženství ještě jedno, ze kterého obě vycházejí. Toto náboženství se nazývá totemismus.

Komentář:
Kniha, resp. její část určená pro naši práci, přinesla podrobný a srozumitelný rozbor nejprimitivnějších forem náboženství. Přinesla vysvětlení tří forem elementárního náboženství, se kterým lze souhlasit. Na druhou stranu, pokud knihu čteme v současné době privatizace náboženství, se mi zdá definice náboženství příliš úzce pojatá. Souvisí to také s vysvětlením rozpoznávacích znaků náboženství, s tím lze také polemizovat. Některé magické spolky či kulty obsahují struktury velmi podobné církvi. Pravidelně se scházejí, členové těchto spolků zastávají různě důležité posty v hierarchii spolku, vedou obřady, rituály, jsou vedeni v úctě, stejně jako kněží v církvi. Jak jsem uvedl výše, zdá se mi definice náboženství v současných podmínkách sekularizace a privatizace náboženství příliš úzce pojatá. Církev ztrácí své postavení ve společnosti, víra se stává věcí soukromou a individuální. Definice by mohla zahrnovat víru v transcendentní síly a vztah člověka či jeho projevy k těmto silám.
Přes můj odlišný názor na některé skutečnosti uvedené v knize, mi kniha (část knihy) přinesla mnoho podnětných informací a faktů. Dnešní pohled na náboženství se musí nutně lišit od pohledu doby, ve které pracoval Emile Durkheim. Podle Durkheima důležitost náboženství upadá. V současné době upadá především důležitost role církví. Pokud budeme uvažovat náboženství jako víru v síly nás přesahující a nebudeme se držet církevních struktur, zjistíme, že role víry v životě současného člověka zdaleka neupadá, ale naopak hraje velkou roli. To je dostatečně prokázáno v sociologických výzkumech vykonaných v nedávných letech.


Literatura:
Dukheim, E. 2002. Elementární formy náboženského života. Praha: Oikoymenh, s. 7-108.
ISBN 80-7298-056-4