Zde může být text o autorovi
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Záhlaví stránek

 

Gilles Kepel: Boží pomsta

Autor, Gilles Kepel, se v této knize věnuje srovnání tří „náboženství Knihy“. Jedná se o křesťanské, muslimské a židovské náboženství. Uvádí, že v sedmdesátých letech dochází k obratu v pojímání náboženství, vznikají proudy směřující k tradicím a k rozšíření vlivu náboženství ve společnosti. Vychází z pozice islámu a srovnává s ním další dvě náboženství. Tyto tři odlišná náboženství vykazují překvapivě mnoho společných rysů. Hnutí, která uvnitř těchto náboženství vznikají, vycházejí ze stejných událostí a podmínek, ve stejném časovém období. Charakter jejich činnosti je velmi podobný, spojuje je také přístup ke vzdělávání a sociální činnosti, odmítání laickosti a sekulárního státu. Uvádí, že se uvnitř třech „náboženství Knihy“ střídají proudy upřednostňující strategii rechristianizace, reislamizace či rejudizace „shora“ nebo „zdola“. Přese všechny podobnosti dosahují tato hnutí rozličných úspěchů a jejich dopad na společnost je odlišný.


Konspekt:
Autor se v této knize srovnává tři současná „náboženství Knihy“, islám, křesťanské a židovské náboženství. Vychází ze studia a pozorování islámu a říká, že křesťanství i židovství vykazuje mnohé podobnosti s islámem. V úvodu píše, že v šedesátých letech došlo k velkému rozcházení společnosti s náboženstvím. Proto se duchovní snažili o modernizaci jak křesťanství, tak i islámu. Jako protiklad uvádí konec roku 1975 a obrat v náboženském diskursu. Podle autora dochází k „evangelizaci Evropy“ a k „islamizaci modernosti“. Tato změna v náboženském diskursu probíhá jako reakce na společenskou krizi.
Reislamizační hnutí navazují na levicová hnutí, která se rozmáhala v šedesátých letech. Dění v arabských zemích ukazuje na to, že dojde k levicové revoluci. Ale v sedmdesátých letech došlo k vytlačení marxistických hnutí radikálními muslimy. Náboženské řešení problémů moderního světa se zdá překvapující, protože se bere jako samozřejmé, že sekularizace je stále na postupu a je všeobecně rozšířena. Kepel píše o Sajidu Kutbovi, hlavním ideologovi hnutí Muslimští bratři, který působil v Egyptě v šedesátých letech. Jeho myšlenky budou využity v sedmdesátých letech v reislamizačním hnutí. Hlásal roztržku se světem, který označoval výrazem džáhilíja – nevědomost, barbarství. V sedmdesátých letech se začíná odpor, do té doby spíše marxistický, proti elitě islamizovat. K tomuto přelomu dochází po izraelsko-arabské válce v roce 1973. Tato válka neměla vliv jen na islámské země a Izrael. Ropné země poznaly, že mohou vytvářet na západní země nátlak pomocí ropy. Vzniklá hospodářská krize umožnila vznik náboženských hnutí uvnitř islámu i křesťanství. Zbohatnutí arabských zemí z ropy umožnilo rozvoj měst a to přilákalo, obyvatele venkova, kteří se masivně stěhují do měst. Ve městech pro ně není dostatek práce a obydlí, vznikají rozsáhlá nouzová sídliště pro tyto lidi. To je příležitost pro islámská hnutí, která v těchto oblastech začínají působit. Další oblastí kde působí, jsou university. Suplují zde nedostatečnou roli státu a pomáhají studentům při studiu na přeplněných universitách. Podporují chudé studenty. Poté začínají s vlastní propagací své myšlenky „rozchodu se světem“. K reislamizaci „shora“ dochází v ší´itském Iránu. Chomejnímu v úspěšné revoluci pomohli frustrovaní absolventi universit a chudí obyvatelé měst. Naopak v sunnitských zemích jsou podobná revoluční hnutí poražena vládnoucími režimy. Autor to vysvětluje strukturou sunnitských náboženských oblastí. Hlavní rozdíl bylo spojenectví islámských aktivistů a ší´itskými duchovními v Iránu a pravý opak v sunnitských zemích.
Po deseti letech „revolučního islamismu“ nastává přechod k reislamizaci „zdola“. Znamená to upevňování nebo znovuobjevování víry, hledání identity. Přívrženci těchto hnutí pocházeli z nižších, nevzdělaných vrstev a tím se lišili od předešlých pokusů o reislamizaci „shora“. Koncem osmdesátých let byla tato hnutí natolik silná, že začala zasahovat do politiky a to nejen v muslimských zemích, ale i v západní Evropě. Tím vysvětluje autor, mimo jiné, i vznik případu Salmana Rushdieho. Politika Velké Británie v oblasti přistěhovalectví výrazně usnadňovala vytváření islámských pospolitostí, sítí a integraci celých muslimských komunit. K tomu se přidala nedostatečná sociální péče a vznikali výborné podmínky pro reislamizaci „zdola“ a rozchod s džáhilijí. Ve Francii došlo ve stejné době k případu „islámského závoje“, který rezultoval z postupující reislamizace zdola. V reislamizačním procesu se vystřídali dvě období s rozdílným přístupem k reislamizaci společnosti a rozchodu s džáhilijí. Nejprve zde byl tlak na reislamizaci „shora“ a převzetí moci ve státě. V osmdesátých letech se reislamizační proces mění na reislamizaci „zdola“, zaměřuje se spíše na jednotlivce.
Strategie zdola a shora byla použita i v křesťanském a židovském náboženství. Od poloviny sedmdesátých let se prosazuje rechristianizace, která je odpovědí na sekularizovaný západní svět, na nadvládu rozumu nad vírou.Cílem je vrátit víru zpět do veřejného života, odkud zmizela do privátní sféry. V Evropě existují dvě země, ve kterých náboženská hnutí prováděla rechristianizaci „shora“, jednalo se o Polsko a Itálii. Italské rechristianizační hnutí Jednota a Osvobození založil don L. Giussani v roce 1970. Jednota a osvobození obsadilo pozice po studentských hnutích ze šedesátých let. Tím získává významné místo mezi mladými lidmi. V této době se hnutí snažilo o rechristianizaci zdola (sociální činností), nicméně se snažilo „…působit na státní moc ve smyslu uvolnění nadvlády „laickosti“ a hrát rozhodující roli v novém definování katolicismu…“(Kepel 1996: 68). Pokoušelo se tedy i rechristianizaci „shora“, ale po jejím neúspěchu se vrátilo ke strategii „zdola“. K tomuto návratu došlo v roce 1990 a tato schopnost flexibilní reakce na dění ve společnosti umožňuje získávat hnutí více prostoru a vlivu. Tato schopnost a šíře vlivu dělá z tohoto hnutí jedinečnou organizaci v evropském kontextu. V evropském prostoru se mu však nedostalo dostatečné odezvy, hnutí „…vkládá naděje do Slovenska, Polska nebo do Belgie; Francie však pro ně zůstává misijním „prostorem“…“ (Kepel 1996: 71). Také ve Francii dochází k rechristianizačnímu hnutí, které začíná v sedmdesátých letech a zaměřuje se na strategii „zdola“, na reformování jednotlivce, jeho osobní objevení Krista. Jednalo se o skupiny „charismatické obnovy“, která vycházejí ze severoamerických zkušeností. Jedná se o to, že Duch svatý může sestoupit na kohokoliv, laika i duchovního, a obdařit ho „… „Dary ducha“ - čili charismaty, z nichž nejefektnější je „mluvení jazyky“ a schopnost zázračně uzdravovat“ (Kepel 1996: 72). Hnutí ve Francii je mnohem více roztříštěné a méně úspěšné než Jednota a Osvobození v Itálii. Nicméně vychází je také plodem krize v sedmdesátých letech a odpovědí na moderní, individualizovanou společnost a nedostatek soudržnosti.
Ve východních, komunistických zemích také probíhala částečná rechristienizace společnosti a to zejména v Polsku, a to i přes velkou persekuci církví a církevních hodnostářů. V zemích jako tehdejší Československo či Polsko se čekalo, že s pádem komunismu začne velký zájem o církev a náboženství. Návštěva Jana Pavla II. v Praze roku 1990 by tomu nasvědčovala, byl o ní ze strany veřejnosti ohromný zájem. Nicméně, při volbách nedosáhly katolické strany žádného velkého úspěchu. Řada katolíků raději volila demokratické strany, projevily odpor k rechristianizaci „shora“. Rechristianizaci v bývalých komunistických zemích překonala touha po demokracii a pluralitě názorů.
V kapitole číslo tři se Kepel věnuje Americe. V roce 1978 vzniká v Americe hnutí Morální většina. Toto politicko-náboženské hnutí, založené Jerry Falwellem, bylo součástí fundamentalismu, evangelismu a náboženské pravice v 70. a 80. letech. Fundamentalismus je charakteristický svým odporem k modernitě a doslovným chápáním Bible. Má své centrum především na jihu USA. Dochází k odklonu věřících od liberálních, protestantských církví a jejich příklonu k evangelickým církvím. K tomuto obratu dochází na přelomu 60. a 70. let. Evangelická rechristianizace „zdola“ má masový charakter, ale ne politický dopad. U fundamentalistické rechristianizace „shora“ je tomu naopak. Evangelikálové působí na rodinu a společnost skrze jednotlivce, společenské neduhy léčí vykoupením, slibují zázračná uzdravení. Typické pro představitele evangelíků je to, že jsou zdatnými obchodníky a využívají nejmodernější technologie a média, především televizi. Zde se projevuje fenomén televangelismu, který si získal obrovskou přízeň věřících, byť se ukázalo, že se často jednalo o podvody. Tito lidé dokázali zbohatnout na příslibech spásy duše a uzdravení. V šedesátých letech proniká toto hnutí i do katolicismu (do té doby se omezovalo jen na letniční protestantské proudy) a to nejen v Americe, ale i v Evropě. Umožnilo to vznik mnoha charismatických skupin, tak jako v případě již zmíněné Francie. Podobně jako protestantská hnutí nemá ambice změnit celou společnost, tedy rechristianizovat ji, nemají politické ambice. Po zvolení J. Cartera prezidentem spojených států se však tato situace mění a evangelikálové se napříště zaměří i na politiku. Po zvolení prezident R. Reagana v roce 1980 již dochází k angažovanosti evangelikálů v politice. K nápravě problémů společnosti nestačí spasit jedince, je nutné spasit Ameriku. Od sedmdesátých let se zvyšuje podíl vzdělaných evangelikálů. Problém se školstvím řešili duchovní vůdci evangelikálů zakládáním universit, které měli zcela pod kontrolou. Nejúspěšnějším projektem je Liberty university, založená J. Falwellem, a která má za úkol vychovávat budoucí rechristianizační elity. Tím měli možnost kontrolovat celý vzdělávací cyklus mladých evangelikálů. Evangelikálové poznali, že skutečná moc neleží ve vládě, respektive „…nespočívá pouze v ní, nýbrž v kulturním vítězství nad „liberální“ inteligencí, která musí být poražena svými vlastními zbraněmi“(Kepel 1996: 115). Rechristianizační hnutí v Americe má řadu společných znaků s katolickým hnutím v Evropě a reislamizačním hnutím. Především zaměření na vzdělané mladé lidi, zapojení lidí z velkých měst. Tato hnutí se také věnují sociální terapii, především v Americe a v islámských zemích. To, že se reislamizační hnutí dostávají do konfrontace se sociálním prostředím, ve kterém působí, vysvětluje Kepel nedostatkem demokratické kultury. K pochopení demokratického elementu nám zbývá vysvětlit rejudizační hnutí.
K nejvýznamnějším a nejznámějším elementům rejudizace patřilo hnutí Guš Emunim založené po izraelsko-arabské válce z roku 1973. Hnutí podporovalo výstavbu židovských osad na okupovaných územích, snažilo se o větší prosazení náboženství a sionistické identity do veřejného života a do politiky. Stejně jako v islámských a křesťanských zemích působilo i skrze školství. Hnutí provádělo úspěšnou rejudizaci „shora“ díky jejich spojenectví s Menachemem Beginem a stranou Likud. Ta začala po volbách 1977 prosazovat šíření osad na okupovaných územích. Mírová dohoda v Camp Davidu měla za následek vyklizení Sinaje a příklon některých aktivistů Guš Emunim a jiných ultranacionalistických hnutí k terorismu. Poté se dostávají do popředí rejudizační proudy ortodoxních židů – charedim. Na rozdíl od Guš Emunim prováděli rejudizaci „zdola“. Snažili se o zařazení posvátných textů do běžného života Izraelců a o upevňování židovské identity. Jejich způsob života, uzavírání se do komunit a pospolitostí, je vede k největšímu odtržení od okolní společnosti ze všech náboženských hnutí. Kepel mluví dokonce o návratu do ghetta. Přesto se postupem času některá ortodoxní hnutí dostávají k ovlivňování politické moci a v roce 1990 již budou mít v Izraeli rozhodující vliv. Proces rejudizace je úspěšný právě díky vlivu, který charedim mají na politické strany. Ale po legitimní moci ve státě netouží, větší moc jim dává kontrola parlamentních komisí a ministerstev. Další součástí rejudizace bylo hnutí lubavičských židů. Ti dbali na tradice a podporovali obsazování okupovaných území. Toto hnutí působilo v Americe, Evropě i Izraeli a právě v Izraeli nejúspěšněji přešlo k politice. Jejich způsob vedení kampaní je velmi podobný kázání evangelíků v Americe. Jsou proti dohodě v Camp David a jejich cílem je přechod k „tóro-kracii“.
Všechna tato hnutí reagují na krizi modernosti, spojuje je odmítání laickosti a také to, že se jim daří získávat mladé lidi s moderním vzděláním. Neuznávají existenci sekulárního státu. Přes velké podobnosti nedosahují stejných výsledků a jejich dopad na společnost se liší. Nakonec se ve všech těchto hnutích prosadila strategie „zdola“, která se ukázala jako nejúspěšnější. Na rozdíl od židovských a islámských hnutí, se křesťanská hnutí nikdy neuchýlila k násilí, což lze vysvětlit jinými životními, politickými a společenskými podmínkami.

Resume:
Autor se v této knize věnuje třem „náboženstvím Knihy“. Přesněji, věnuje se proudům, které nazývá rechristianizační, reislamizační a rejudizační. Tyto proudy začínají shodně v sedmdesátých letech 20. století. Podle autora vykazují značné podobnosti. Reagují na krizi modernity, odmítají šíření laickosti, dbají na zavádění náboženských tradic do veřejného života. Začínají se projevovat ortodoxní a fundamentální proudy těchto hnutí. V zemích s odlišnými společenskými, životními a politickými podmínkami došlo i k příklonu k násilným akcím. Jedná se o islámské a židovské proudy. V závislosti na těchto faktorech se také odlišuje přístup náboženství ke státu, čímž se také tato tři náboženství od sebe liší. Autor rozebírá odlišné přístupy, které se objevují ve všech třech náboženstvích a jedná se strategie obnovení náboženství „shora“ či „zdola“. Strategie „shora“ se ve všech náboženstvích vyčerpala a byla nahrazena strategií „zdola“. Kepel v závěru píše, že tento paralelní vývoj náboženských hnutí, která se snaží dobýt svět, může vést ke konfliktům.

Komentář:
Autor se snažil porovnat tři současná nejvýznamnější náboženství, křesťanské a islámské. Věnuje se obrodným hnutím v těchto náboženstvích. Na poměrně malém prostoru přináší mnoho informací a důkladných rozborů náboženských hnutí od sedmdesátých let po konec osmdesátých let. Vzestup ortodoxních a fundamentálních hnutí je v současné moderní a individualistické společnosti pozoruhodný. K tomu bych doplnil ještě vzestup individuálního přístupu k víře, k různým formám transcendentna. Pokud k tomu přidáme sekularizaci, která je v některých oblastech na postupu, můžeme dostat velmi výbušnou směs. Střety mezi náboženskými oblastmi již pozorujeme dnes. Různí lidé tyto střety nazývají různě: boj o ropu, střety mezi náboženstvími, střet kultur, válka s terorismem. Současné konflikty křesťanského a židovského světa s muslimským dokazují Kepelovo tvrzení, že hrozí náboženské konflikty. Každé náboženství má svoji pravdu, ze které není ochotno ustoupit a to vede ke střetům a konfliktům. Ortodoxní a fundamentální směry jsou mnohem uzavřenější a zatvrzelejší než liberálnější proudy v náboženstvích. Již v minulosti použili islámští a židovští násilí k prosazení svých myšlenek. Problém ortodoxie a fundamentalismu vidím v doslovném chápání náboženských textů a jejich upravování pro své záměry a cíle. Vždyť umírnění Muslimové nenacházejí v Koránu žádné výzvy k boji proti pohanům. Zde bych rád připomněl Bergerovu knihu Vzdálená sláva. Jeho prosazování pluralismu, střední cesty se opět ukazuje jako lék na současný náboženský extremismus. Najít společnou řeč bylo pro tato tři náboženství obtížné, ne-li téměř nemožné, po nástupu ortodoxních a fundamentálních proudů se mezináboženský dialog jeví jako čirá fantazie. Jako další aspekt knihy bych rád uvedl příspěvek k současné diskusi o sekularizace. Potvrzuje se to, co jsme četli v knize Vzdálená sláva od Bergera, a to je že nemůžeme v žádném případě považovat sekularizaci jako univerzální a všudypřítomný jev. Rozmach ortodoxních a fundamentálních proudů v náboženstvích potvrzuje, že sekularizace probíhá jen na určitých místech světa. Pokud jsem v komentáři ke Vzdálené slávě psal, že náboženství může mít pozitivní vliv, tak tyto extrémní formy mají spíše negativní vliv a přispívají k současnému stavu mezinárodní situace, který je poznamenaný konflikty mezi odlišnými náboženstvími a kulturami. Závěrem ještě jedna poznámka ke knize. Kepel píše, že křesťanství nevedlo k násilí. Nicméně střety mezi katolíky a protestanty v Severním Irsku od sedmdesátých let 20. století naznačují něco jiného. Nesmiřitelnost mezi dvěma proudy křesťanství vedla k celé řadě teroristických útoků s tragickými následky.
Tato kniha byla výborné doplnění další četby na předmět SCON, především Vzdálené slávy. Navíc velmi zajímavou formou přispěla k osvětlení nesmiřitelnosti jednotlivých náboženství a proudů v nich.


Literatura:
Kepel, G., Boží pomsta, Atlantis, Brno 1996. ISBN 80-7108-120-5