Zde může být text o autorovi
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Záhlaví stránek

 

Luhmann, Sociální systémy

Autor Nicklas Luhmann (1927-1998) byl významný německý sociolog. Nejprve studoval právo ve Freiburgu. V šedesátých letech studoval teorii systémů u T. Parsonse. V roce 1969 získal profesuru na univerzitě v Bielefeldu. Během svého života publikoval více než 30 odborných knih, nejvýznamnější jsou z oblasti systémových teorií.
V knize Sociální systémy předkládá ucelenou formou svoji komplexní teorii sociálních systémů. Pro Luhmanna existují čtyři druhy systémů – stroje, organismy, sociální systémy a psychické systémy. Sám se zabývá nejkomplexnějšími sociálními systémy. Luhmann svoji teorii zakládá na tom, že systémy jsou samostatné, sebereferenční. Jednotlivé systémy jsou uzavřené, vyvíjejí se autonomně, reprodukují se pomocí svých součástí. Luhmann sociální systémy přirovnává k biologickému organismu. Takové systémy nazývá Luhmann autopoietické, což je termín převzatý z biologie. Tento termín zavedli biologové Maturana a Varela. Pro Luhmanna jsou sociální systémy takové systémy, které umožňují smysluplnou komunikaci. Luhmann se zabývá stejně jako Parsons problémem dvojité kontingence. Pro úspěch jednání je třeba vyřešit problém dvojité kontingence. Luhmann uvádí, že Parsons „…viděl řešení v předpokládaném … hodnotovém konsenzu, ve shodné normativní orientaci…“(Luhmann 2006:124). Luhmann naopak tvrdí, že se není třeba se tohoto konsenzu držet, pokud chceme řešit problém dvojité kontingence. Díky stále vznikajícím dvojitým kontingencím a díky tomu, že je zakoušejí obě strany komunikace vznikají sociální systémy. Zde Luhmann zmiňuje auto-katalýzu či autokatalytický faktor, díky neustále vznikajícím kontingencím (fungují jako katalyzátor) dochází k budování struktur systému. Toto neustálé vznikání dvojitých kontingencí je umožněno interpenetrací. Interpenetrace umožňuje také evoluci systému. O interpenetraci mluvíme pokud se dva systémy vzájemně ovlivňují, pronikají do sebe.
Dále se Luhmann ptá zda se sociální systém skládá z „…komunikací, nebo z jednání?“(Luhmann 2006:160). Uvádí, že se k problému přistupuje špatně, komunikace a jednání se nemohou oddělovat, fungují společně. Odpovědí na předešlou otázku je, že sociální systémy „jsou rozkládány do jednání a touto redukcí získávají konektivní báze pro další komunikační procesy“(Luhmann 2006:161). Komunikace funguje jako sebereferenční systém, podmínkou uskutečnění komunikace je porozumění.
Pro Luhmanna je svět dichotomie systém – prostředí. Prostředí se nachází vně systému a je komplexnější než systém, sociální systémy musejí pro svoji existenci redukovat komplexitu světa. Tedy musejí vybírat z možných možností. Luhmann uvádí, že hranice mezi prostředím a systémem jsou smyslové hranice. K jejich ustanovení dochází, protože každé jednání, které probíhá v sociálním systému, se musí vymezit vůči prostředí. Tyto hranice nám pomáhají v komunikaci tím, že nám naznačují co si můžeme dovolit, kam až je možné v jednání či komunikaci zajít.
Další termín v Luhmannově systémové teorii je struktura. V autopoietických systémech přispívá k jejich sebereprodukci a to tím, že strukturováním provádí selekci a omezení možných spojení prvků.
Dále se Luhmann zabývá diferencí, kterou můžeme nalézt celém spektru sociálních systémů. Znamená to „…rozlišení dvou různých způsobů tvorby systémů: o společenské systémy a o interakční systémy“(Luhmann 2006:459). Oba systémy, interakce i společnost se liší. Protože dnešní společnost je komplexním, světovým systémem došlo k tomu, že se stala uzavřenou pro interakci. Interakce nemůže pojmout společnost jako celek, nestačí na její velikost. Staré pojmy na sebepopis společnosti nestačí. Funkci sebepopisování společnosti v současnosti přebírají slogany. Luhmann tvrdí, že bez sebepopisu by světová společnost nebyla schopna existence. Diferencí společnosti a interakce se na scénu dostávají selekční možnosti. Selekce „je na úrovni sociálních systémů sebepodmiňující selekcí a selekce selekce je uvedena do chodu prostřednictvím diference společnosti a interakce“(Luhmann 2006:490). Tím se Luhmann dostává k tvrzení, že tato diference (společnosti a interakce) umožňuje sociokulturní evoluci.
V tomto díle předložil autor komplexní teorii sociálních systémů. Přináší do sociologie termíny z biologie a společenské systémy přirovnává k biologickým organismům. Ve své teorii odmítá užívání zastaralých a již nepoužívaných teorií a pojmů, zároveň předkládá nové, jimiž osvětluje utváření sociálních systémů.Upozorňuje na složitosti budování a fungování sociálních systémů a interakcí.

Nicklas Luhmann:Sociální systémy, Brno, CDK,2006, ISBN 80-7325-100-0