Zde může být text o autorovi
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Záhlaví stránek

 

Peter L.Berger: Vzdálená sláva

Autor, Peter L. Berger, se v této části knihy zabývá postavením náboženství a víry v dnešní moderní, pluralistické, zčásti sekularizované a individualistické společnosti. Začíná přeměnou křesťanství z nevýznamného náboženství na zásadní víru, ovlivňující běh dějin. Tento přerod proběhl v podobně pluralitní a kosmopolitní společnosti jako je ta naše. Celou částí knihy se vine myšlenka pluralismu, kterou autor považuje za lék na problémy dnešní moderní doby. Odmítá sekularizaci jako produkt moderní doby. Uvádí, že sekularizační procesy probíhaly i v minulosti, v předmoderní době. Na druhou stranu dnes probíhají i výrazně antisekularizační procesy, existují obrodná hnutí v některých náboženstvích. Vyzdvihuje důležitost „pluralizační teorie“ a staví jí na roveň sekularizační teorii. Pluralismus nám podle Bergera může pomoci předejít nihilismu a fundamentalismu. Berger pluralismus prosazuje jakožto zlatou střední cestu. V druhé části se věnuje víře věřícím. Zde upřednostňuje svobodné individuum, samostatně se rozhodující pro víru. Taková víra má větší hodnotu než víra, ke které se jedinec rozhodl pod tlakem společenství.


Konspekt:
Kniha začíná částí nazvanou Společenský kontext víry. Píše v ní, že se těžko můžeme ztotožnit s tím co je psáno v bibli, ale naproti tomu uvádí Pavlovy epištoly. Vznikli v ovzduší kosmopolitní, pluralistické společnosti, která by nám podle autora byla blízká. V Korintu vzkvétal obchod a existovala zde celá řada církví. Křesťané byli jen jednou z mnoha církví. Právě Pavel z nich vytvořil „…univerzální víru, která rázně změnila běh dějin“(Berger 1997: 8). Pavel přišel se skandálním poselstvím o kříži, smrti boha a o jeho pokoření. Pro pohany byla tato ústřední tezi křesťanství o ponížení spasitele za účelem jeho triumfu (kenoze) bláznostvím. Stále existují pokusy křesťanství modernizovat, přizpůsobovat „moudrosti světa“. Ale ta je nestálá a neustále se měnící, potom by ani náboženství nemělo dlouhé trvání. To co determinuje lidské myšlení je třída. Potom může Berger napsat, že „moudrost světa má dnes nevyhnutelně sociologický nádech“(Berger 1997: 14). Potom jakékoliv přizpůsobování se moudrosti světa bude platné jen v některých společenských oblastech – budou determinovány třídou. V jiných oblastech pak budou tyto myšlenky neplatné. Berger píše, že by si křesťané měli klást otázku, zda je modernizace nepřipravila o některé pravdy? A pokud ano, tak by za modernizaci zaplatili příliš mnoho. Tato kenoze je tím co odlišuje křesťanství


od ostatních náboženství. Proto by se jí církev neměla vzdávat, pokud nechce ztratit důvod své existence. Berger prosazuje středovou platformu v křesťanství, která existuje mezi krajními možnostmi – progresivisty a fundamentalisty. Podle autora je důležité, aby se oba přístupy doplňovaly a tvořily onu středovou platformu. Tímto Berger vymezil svůj postoj k náboženské víře. Dále Berger píše, že je nutné přijmout společenský kontext v němž se člověku dostává poznání. Přijetím společenského kontextu dáváme na vědomí, že víme o chybějících jistotách, což je typické pro moderní dobu. Autor tuto situaci přirovnává k prvním křesťanům, kteří žili v podobně rozporuplném světě. Moderní doba a její pluralismus přináší rizika, že se lidé uchýlí při hledání jistoty a pravdy ke dvěma krajním řešením – k falešným jistotám a k nihilismu, relativismu.
Berger píše, že v současné době platí všeobecně uznávaný názor o sekularizaci. Ten říká, že příčinou sekularizace je dnešní moderní doba. Za viníka se považuje moderní věda. Berger tento názor odmítá. Uznává, že v některých zemích takový proces probíhá a také uznává jeho spojení s modernizací. Na druhou stranu existovali sekularizační procesy již v dávné historii, např. Čína. V současné době existují místa a země, kde sekularizační procesy vůbec neprobíhají, dokonce existují i země, kde se náboženská víra stále více upevňuje.
Jedinou oblastí v níž bezezbytku probíhá sekularizace je Evropa a jedinou skupinou jsou vzdělaní lidé západního typu. Ve zbytku světa je náboženství velmi silné a někde probíhají dokonce obrodné procesy – obrodná hnutí uvnitř náboženských hnutí. Nejvýraznější náboženská obrodná hnutí jsou muslimské a evangelicko-protestantské. Obě hnutí se šíří po celém světě velkou rychlostí, mají společné to, že se vymezují vůči moderní době, i když každé jiným způsobem. Ale ani muslimské, ani evangelicko-protestantské obrodné hnutí nelze využít pro podporu sekularizační teorie.Na druhou stranu tyto hnutí neznamenají ani konec sekularizační teorie. Jako příklad uvádí autor Írán, který se po revoluci bude muset vrátit do moderního světa a sekularizační síly se vrátí zpět.
Jako další komplikace pro sekularizační teorie se ukazují USA. Spojené státy jsou vysoce religiózní, na druhou stranu je to velmi moderní země. Dokonce počet lidí navštěvujících bohoslužby stoupá a označují se za silně věřící. Nicméně i v americké společnosti existuje úzká sekulární skupina vzdělaných lidí. Jako protiklad uvádí Berger Kanadu, severního soused Spojených států, která prodělává od II. světové války sekularizační proces.



Berger přichází s vysvětlením, které nazývá „pluralizační teorie“. Říká, že je to stejně významný jev jako sekularizace a může nám ji pomoci lépe pochopit. V náboženském pluralismu tedy platí, že vedle sebe dokáží koexistovat různé skupiny a existuje mezi nimi i jistá míra interakce. V minulosti můžeme také najít období a míst, kde vedle sebe koexistovali rozdílné skupiny lidí, ale tento stav byl obvykle docílen vztyčením umělých bariér, které zabraňovali jakýmkoliv vztahům mezi skupinami. Poté, co tyto bariéry začínají povolovat, se objevuje pluralismus. Zde přichází Berger s termínem „kognitivní nákaza“ – člověk poznává, že jeho náhled na svět není jediný, názory lidí z jiných kultur mají také svoji platnost, životní styly, vědění začínají splývat. Ve Spojených státech proces pluralizace pokročil nejvíce. Pluralismus má také sekularizační účinky, měl je již v době helénské (v době kdy psal Pavel epištoly). Moderní doba tedy umožňuje současný rozvoj pluralismu a sekularismu. Problém s přijímáním pluralismu je podle Bergera v tom, že naše moderní, racionální doba (naše západní civilizace) se rozvinula z racionality antického Řecka. Východní náboženství (hinduismus…) se dokáží s pluralismem vyrovnat mnohem lépe než křesťanství. Křesťanství má čtyři možnosti jak čelit rozkladným účinkům (sekularizačním účinkům) pluralismu. Jedná se o kognitivní smlouvání, kapitulaci, hradbu – ta má dvě subkategorie: defenzivní a ofenzivní.
Chybou by bylo uvažovat pluralizaci (stejně jako sekularizaci a modernizaci) jako nezvratný proces. Existují trendy stavící se vůči těmto třem kategoriím. Pluralismus vytváří u člověka stav nejistoty, proto také mají úspěch absolutistické plány nabízející jistoty a pravdy – nemusí jí nutně o náboženství, často se jedná o politiku. Tím jak roste relativismus, tím více stoupá přitažlivost absolutismu. Berger formuluje výzvu, která stojí díky pluralismu před náboženstvím a ta říká, že „…jde o to, zda se i nadále dokážeme přidržovat svého přesvědčení bez toho, abychom je utopili v bezbřehém relativismu, nebo je uzavřeli v neprodyšné hradbě falešných absolutních jistot absolutismu“(Berger 1997: 43).
Autor píše, že je nutno vzít na vědomí existenci kulturního pluralismu. Neustále se střetáváme s cizími kulturami. Nejvíce se to projevuje ve Spojených státech, které jsou otevřeny nejvíce masivnímu přistěhovalectví, ale na rozdíl od ostatních západních zemí jsou k tomu uzpůsobeny. Naše kultura se mění pod vlivem cizích kultur, jak píše Berger je to žádoucí proces. To samé se dá říci i o západní církvi. Demografické změny, kdy se těžiště


věřících křesťanů přesouvá do Latinské Ameriky a Afriky, způsobují konec vnímání křesťanství jako „…prodloužené ruky západní církve“(Berger 1997: 65). I západní církev je
nucena se kulturně přizpůsobovat. Problém, který se objevuje v procesu společenské a kulturní adaptace západní církve v cizích kulturách (jimž jsou západní hodnoty cizí), se nazývá „inkulturace“. Západní kultura a západní církev jsou dlouhá staletí spojeny. Lidé pocházející z jiného prostředí a podílející se na činnosti církve,se musejí podílet i na čistě západních prožitcích a dokonce uznat nadřazenost západní civilizace. Další problém střetu církve s kulturním pluralismem je to, že církev hlásá fundamentální pravdy a nyní se dostává do střetu s kulturami, které si také nárokují vlastnictví fundamentálních pravd. Opět se nabízejí krajní možnosti řešení. Buďto konkurenční pravdy přijmout a tím zatratit svoje učení anebo odmítnout jakožto omyly. Zde Berger prosazuje opět střední cestu a prosazuje „intercírkevní dialog“. Píše, že střety mezi jednotlivými vírami mohou být dokonce ku prospěchu.
Ve druhé části nazvané Víra a věřící se již věnuje samotné víře.Klade si tři otázky. Kdo je „věřící“? Co znamená slovo „věřím“? Kdo je „Bůh“? Berger uvádí, že křesťanství více zdůrazňuje společenský charakter a objevuje se v něm kritika moderního individualismu. Zdůrazňováním společenského charakteru chce křesťanství chránit osamoceného jedince před nástrahami moderní doby, je to vyhýbání se osamocenosti, odpovědnosti a postavení jedince jakožto samostatně jednajícího člověka. Ilustruje to na tom, že věřící při shromáždění neříkají
již „věřím“ nýbrž „věříme“. Zde se podle Bergera opět musíme rozhodnout mezi dvěmi krajními možnostmi. Osamoceným individualismem, jedincem stojícím mimo společenství anebo člověkem pevně stojícím uvnitř společenství. Klíčem se stává opět pluralismus. Pluralismus vytváří typ člověka, který Berger označuje jako „městský typ“. Je to člověk, svobodný, osvobozený od smýšlení svého původního společenství, má široké možnosti volby. Pouze takový člověk je schopen skutečné víry, má takovou míru svobody, že může skutečně věřit. Svobodu mu přináší osamění, tedy to co společenství věřících potlačuje. Berger vyzdvihuje přehlížený individualismus u prvních křesťanů. Píše, že Abrahám i Pavel byli předchůdci dnešního individualismu. Moderní doba samozřejmě přinesla nárůst individualismu, ale také nutnost jedince se rozhodnout. Není to tedy možnost volby, ale nutnost volby. Zde autor připomíná Sartra a jeho myšlenku o odsouzení člověka ke svobodě, je odsouzen k neustálým volbám, někdy důležitým a někdy triviálním. K tomu Berger uvádí,


že moderní společnost „…není jen aglomerací izolovaných, zoufalá rozhodnutí činících jednotlivců, kteří se chovají, jako kdyby vypadli z nějaké sartrovské hry“(Berger 1997: 79).
Dává za příklad moderní Ameriku, kde v individualistickém, pluralistickém světě vznikají různorodá společenství. Důležité je, že vznikají na základě svobodné volby, člověk v nich není předurčen prožít celý život.
Díky tomu, že je dnešní člověk svobodnější než jeho předci, je také osamocenější. Osamocenost je nutná daň za svobodu. Víra, ke které došel jedinec svobodnou volbou má určitě větší hodnotu než víra, k níž se člověk dostal pod tlakem společenství. Berger vyzdvihuje osamocené „já“, oproštěné od společenstva, svobodné „já“ „…stojící samo před realitou a samo před Bohem“(Berger 1997: 90). Jakožto sociolog samozřejmě nepopírá existenci, ani potřebu společenských vazeb. Vysvětluje to postupným odumíráním společenského světa. Neidealizuje pluralismus dnešního světa, jen říká, že bychom dnešní dobu měli přijmout jaká je. A co je nejdůležitější, moderní doba nám přinesla dosud nevídanou svobodu.


Resume:
Autor se věnuje postavení náboženství, víry a věřícího člověka v dnešní individualistické, pluralistické, moderní době. Věnuje se problému sekularizace, o kterém říká, že není produktem moderní doby. Navíc jsme také svědky antisekularizačních procesů. Pro problémy náboženství v dnešním světě navrhuje střední cestu, pluralismus. Náboženství by nemělo sklouznout k dvěma krajnostem, které mu hrozí. Jedná se o absolutismus a relativismus. Stejnou střední cestu doporučuje i v případě postavení jedince v současném světě, tak aby zůstal svobodným a samostatně se rozhodujícím člověkem. Píše, že moderní doba umožňuje člověku být svobodný tak, jako nikdy v minulosti.

Vlastní komentář:
Autor hledá způsob jakým přistupovat v dnešní době k víře a k náboženství. Jeho koncept je založen na pluralismu, na střední cestě. Jeho pojetí je mě osobně velmi blízké. To co mě osobně nejvíce konvenuje, je jeho výklad postavení člověka v dnešní moderní společnosti, provázanost osamocení a svobody, důležitost svobodného rozhodování a zodpovědnosti za ně. Souhlasím s tím, že víra, pro kterou se rozhodne jedinec sám, po zralé

úvaze, má mnohem větší hodnotu a jakousi „opravdovost“ než víra, ke které člověk přišel například jako součást rodiny, společenstva. Západní církve by rozhodně měli jít cestou střední cesty. Dnešní člověk je výrazně individualistický a nerad se nechává svazovat uzavřeným společenstvím a staletími hlásanými dogmaty, které nereflektují lidské poznání. Římskokatolická církev pod vedením Jana Pavla II. nastoupila cestu otevření se a zpřístupnění se pro současného člověka. Bohužel v současné době opět zvolila cestu uzavírání se a
oprašování již překonaných dogmat. Uvádím ji jako příklad, protože se jedná o největší a nejvýznamnější křesťanskou církev. Přítomnost a funkce náboženství je v dnešním světě stále
důležitá, i když samozřejmě zdaleka ne pro všechny. Nicméně jeho funkce ve společnosti má své opodstatnění, minimálně také proto, že přináší alternativní náhled na svět a jiný způsob života. Pro mnoho lidí poskytuje životní náplň, útěchu. Ale je důležité, aby z těchto lidí nebyli jen součásti společenství věřících bez vlastního svobodného rozhodování. Nést zodpovědnost za rozhodování by měli nést lidé věřící i nevěřící. Pokud by se náboženství drželo jen fundamentální cesty pevného, uzavřeného společenství, kde pro individualitu není místo, kde je o věřící postaráno i ve smyslu jak smýšlet o světě a jak se rozhodovat, pak to nekoresponduje s tím, že člověk nakonec stojí před Bohem sám, jak píše Berger na str. 90.

Nyní napíši to, co píše asi většina studentů: knihu dočtu do konce. V tomto případě si ji, ale určitě přečtu, minimálně kapitolu věnující se Muži bez vlastností od R. Musila. Momentálně ji čtu a rád se dozvím, co o ni napsal P. L. Berger. Z toho důvodu jsem také rád, že nebyla zahrnuta do našeho úkolu. Pak bych asi neměl ze čtení takové potěšení a zážitek.


Literatura:
Berger, P. L., Vzdálená sláva, Barrister-Principal, Brno 1997, ISBN 80-85947-18-8