Zde může být text o autorovi
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Záhlaví stránek

 

Rudolf Otto: Posvátno

Autor této knihy chce vysvětlit a dokázat, že důležitou a nedílnou složkou náboženství je iracionalita. Pokud bychom chtěli náboženství poznávat jen skrze racionální pojmy, tak se nedostaneme k podstatě a zůstaneme na povrchu. Svoje myšlenky vysvětluje za pomoci pojmu posvátno. Vysvětluje tento pojem, to jak je možné ho poznat a pochopit. To co vyvolává v mysli člověka posvátno je podle Otta mysterium tremendum, tajemný úděs. Posvátno se v mysli člověka vyjevuje skrze tři momenty. Tyto momenty jsou moment „tremenda“, moment vznešenosti a moment energie. Pro pochopení a poznání posvátna je nutné náboženské cítění. Autor rozlišuje a vysvětluje pojetí náboženského tajemna od běžného tajemna. Náboženské tajemno je schopno vyvolat údiv a ustrnutí v mysli. Důležitost iracionality prokazuje i na náboženských hymnech. K poznání posvátna významně přispěje poznání prostředků, kterými se posvátno vyjevuje. Autor rozlišuje přímé a nepřímé prostředky. Srovnává přítomnost iracionality ve Starém a Novém zákoně. Uvádí, že náboženství se postupně racionalizuje. K racionalizaci dochází v oficiálním učení po přijetí aristotelismu a opuštění platonismu. Nicméně Otto uvádí, že je nutná harmonie iracionality a racionality. Vyvážení těchto dvou složek dělá z křesťanství náboženství, které převyšuje ostatní náboženství.

Konspekt:
Autor se v této knize snaží dokázat, že posvátno a potažmo náboženství, se neskládá jen z racionálních součástí, ale naopak jeho důležitou součástí je iracionálno. V úvodu knihy popisuje křesťanství, které je vymezené jasnými pojmy, bůh je přesně a jasně popsán. Je pochopitelný a tím i racionální. Ale podle Otta by bylo chybou domnívat se, že náboženství je složené pouze z racionality. Racionálno je v popředí, ale nevysvětluje plně podstatu náboženství, podstata náboženství je složena hlavně z iracionálna. Pokud tedy budeme poznávat náboženství jen skrze racionální pojmy a vysvětlení, tak zůstaneme jen na povrchu, naše poznání bude jen povrchní. Otto píše, že se lpění na racionalizaci týká nejen teologie, ale i zkoumání primitivních náboženství. Tím dochází k tomu, že nevidíme nejzákladnější aspekty náboženství, které jsou iracionální povahy.
Dále se autor věnuje pojmu posvátno, na kterém chce doložit, nakolik je iracionálno důležitou součástí náboženství. Je to pojem, který přesahuje náboženství, zasahuje i do dalších oblastí lidského myšlení, např. do etiky. Tvoří základ všech náboženství. Pojem posvátno nelze vysvětlit skrze racionální pojmy, obsahuje totiž i iracionální složku. Otto píše, že se

jedná o „…moment zvláštního druhu, který se vymyká racionalitě ve výše uvedeném smyslu, ono arréton, ono nevýslovné, takže ji nelze plně definovat v pojmech…“(Otto 1998: 20). Problém podle Otta leží v tom, že jsme si zvykli nazývat svatým to, co svaté vůbec není. Resp. se tyto pojmy do svátosti zahrnout dají, ale nevystihují plně celý význam svátosti. Svatost tvoří především její iracionální část, která není zahrnuta v pojmech označovaných jako svaté, například morálka, právo. Autor se zabývá posvátnem, které označuje pojmem numinozita. Tuto kategorii posvátna nelze definovat, lze ji jen popsat.
Podle Otta je pro pochopení posvátna nutné náboženské cítění. Pocit posvátna musíme nutně odlišovat od pocitů morálky, vděčnosti či lásky a dalších pocitů. Ty vystihují jen část posvátna, nevyjadřují jedinečnost okamžiku posvátna. Otto zde cituje Schleiemachera, který tento pocit vyjadřuje jako pocit závislosti(Otto 1998:23). Otto zde upozorňuje na pojetí závislosti. Nelze ji chápat negativně, ale jako kvalitativně jiný, vyšší pocit. Zde se rozchází se Schleiermacherem, který tuto kvalitativní stránku pocitu závislosti nebral v úvahu. Posvátno nám, podle Otta, přináší pocit stvořenosti.
Otto dále popisuje, jak dochází k vyvolání pocitu posvátna v mysli člověka. Za vyvolání náboženského či posvátného pozdvižení mysli je zodpovědné mysterium tremendum, v překladu tajemný úděs. Tento úděs se opět nedá vyjádřit pojmem, pojmově nevyjádříme podstatu, ale jen povrchní stránku mysteria tremenda. Jeho podstatu můžeme poznat jen v pocitech. První moment vyvolávající posvátnou bázeň je moment „tremenda“.Slovo úděs Otto vysvětluje nikoliv jako strach, ale spíš jako posvátnou bázeň, která je na vyšším stupni než strach. Před posvátnou bázní existovala démonická bázeň a jejím vniknutím do myslí pralidí začíná vývoj náboženství. Tím Otto tvrdí „… že všechno animistické, magické a etnografické vysvětlování vzniku náboženství je na scestí a míjí se s daným problémem“(Otto 1998: 28). Pocit posvátna je na vyšším stupni než posvátná bázeň. Nicméně onen strach z démonů, který zažívali primitivní lidé, je obsažen i v posvátnu, ve víře v Boha. Ale je to mnohem ušlechtilejší forma strachu, je to spíše údiv duše, který se dostavuje pod dojmem velikosti a vznešenosti Boha. Další důležitou součástí posvátna je boží hněv. Ten je srovnatelný s démonickým hněvem. Ani tento pojem, boží hněv, nelze vyjádřit jen racionálními pojmy. Jeho součástí je i iracionalita, která vytváří onen děs, který není lidský mozek schopen pochopit.
Dalším momentem vyvolávajícím posvátnou bázeň je moment vznešenosti, tremendum maiestas. Pocit vznešenosti vede k potlačení vlastního Já a k mystice. Mystika

zdůrazňuje iracionálno v náboženství. Dochází v ní ke ztotožnění s iracionálnem, s transcendentními silami. Jako třetí moment uvádí Otto moment energie. Představuje protiklad k filosofickému pojetí boha, zahrnuje vášeň, vůli, sílu, hybnost atd.
V další části knihy se Otto věnuje tajemnu, mysteriu, zatímco dosud se věnoval tremendu. Moment tajemna je základ a jako takový se vysvětluje hůře než bázeň, úděs. Běžné chápání tajemna se dá v určitých aspektech přirovnat k náboženskému tajemnu, ale je výrazně odlišné, dá se vyjádřit jako protiklad běžných věcí a v mysli vyvolává údiv a strnutí. To zažívali již primitivní lidé. Nazýváním neznámého duší či dalšími pojmy, dochází k racionalizaci náboženství. Ale to co je důležité a co toto tajemno odlišuje od běžného tajemna, to je to ustrnutí mysli před něčím neznámým. Další rozdíl mezi racionalitou a iracionalitou v náboženství dokládá autor na posvátných hymnách. Píše o rozdílu mezi racionálním, jasným hymnusem od Gellerta a hymnusem od Langa, který je prodchnutý vznešeností, hrůzou, ustrnutím (a tím iracionálnem). I v oslavných hymnech a modlitbách je tedy podle Otta velký rozdíl mezi racionálním a iracionálním, iracionálno dává hymnům mnohem více z boží vznešenosti a síly. Posvátno podle Otta působí odstrašujícím (tremendum) a zároveň fascinujícím dojmem, kde odstrašující a fascinující tvoří harmonii.
K pochopení podstaty posvátna přispěje, když poznáme, jak se posvátno projevuje, poznáme prostředky vyjadřovaní a sdělování posvátna. Otto rozeznává prostředky přímé a nepřímé. Mezi přímé zahrnujeme city, citovou odezvu, vcítění se do mysli druhého. Nepřímé jsou takové prostředky, kterými je možné pocity sdělovat. Posvátno je vyjadřováno také v umění, kde k tomu existují především nepřímé prostředky (vznešenost, magičnost). Přímé jsou pouze dva a ty jsou negativní. Jedná se o mlčení a tmu. Na východě se přidává ještě jeden prostředek a tím je prázdnota.
Nejvíce se iracionalita projevuje v biblickém náboženství. Ve Starém zákoně se tajemno objevuje v bytostech andělských a ďábelských a v pojetí božího království.
V Novém zákoně dochází k racionalizaci a zlidštění ideje Boha. Numinozita byla doplňována racionalitou, ale tato racionalita nezničila numinozita, posvátno. Kristova zvěst je zprávou o božím království, které se vymyká našemu světu, našemu chápání. Tím zůstává i přes všechnu racionalitu, která je do něj vkládána pro lidské chápání.
V oficiálních textech a učení katolíků je iracionality stále méně. Zachovává se v kultu, symbolice, zázracích. Došlo k tomu co byl v oficiálním učení nahrazen platonismus aristotelismem. Aristoteles byl mnohem více racionální v otázkách náboženství než Platón.

K boji proti „Bohu filosofů“ se ve středověku přidal Luther (navázal na Lacantiuse). Víra se podle Luthera nedá vyjádřit jen čistě racionálními pojmy. Je pro to důležitá i mystika a iracionálno. Otto píše, že křesťanskému pojetí boha chybí numinozita. Navazuje na Schleiermachera a píše, že je třeba racionální pojetí boha naplnit také iracionálními momenty. Tím dojde k prohloubení racionálního pojetí boha. Nicméně Otto upozorňuje, že racionalita v posvátnu nemůže být upozaděna iracionalitou. Posvátno (svatost) je tedy složeno s racionálna a iracionálna. Je to kategorie a priori. Člověk disponuje náboženským pudem, který svým puzením, hledáním „…skýtá osnovu vývoji náboženství v dějinách….“(Otto 1998: 113). Díky tomu můžeme porozumět vzniku a vývoji náboženství. Otto píše, že ve všech prvotních primitivních vírách (totemismus, animismus, fetišismus…) lze nalézt moment posvátna. To z nich činí předstupeň či počátek náboženství. Popisuje osm pojmů, které všechny obsahují moment posvátna a označuje je za přednáboženství. Nejdůležitější z oněch pojmů je démon. Vznik démona neodkazuje na nic z tohoto světa, může jen vyvolávat pocity či představy a způsobuje nejspontánnější vzbuzení pocitu posvátna.
Náboženství podle Otta začíná samo již v démonických a mytických předstupních. Tyto počátky jsou také apriorní a neodvoditelné. Racionálno i iracionálno jsou tedy pojmy a priori. Jejich sounáležitost a vyváženost je důležitá pro harmonii náboženství. Převaha iracionálna by náboženství hnala k mysticismu a fanatismu. Před úplnou racionalizací ho chrání iracionální momenty. Vyváženost racionality a iracionality dělá z křesťanství náboženství, které převyšuje ostatní náboženství.
Podle Otta je důležité rozeznávat mezi vírou v nadsmyslovou skutečnost věřit a mezi jejím prožíváním. S posvátnem je možné se setkat také díky zjevení. Schopnost poznat ve zjevení pravou svatost se nazývá divinace. Divinací není nadán každý člověk, každý tedy není schopen podle Otta posvátno vůbec rozeznat. Ti co nemají či neprožívají náboženské cítění nemohou ani náboženství kritizovat, nemohou ho poznat. Otto se zabývá otázkou zda je možné prožít svátost v Kristovi i moderní době. Odpovídá, že je to možné pokud jsme „…schopni získávat dojem z Krista…a pochopit ho…“(Otto 1998: 147). Nevadí ani, že ho nemůžeme poznávat přímo, jako v prvotním křesťanství, ale pouze z legend, zlomků. Jak uvádí Otto „…duch pozná, co je z ducha“(Otto 1998: 147).
Závěrem Otto uvádí, že náboženství vytvořily dějiny, vzniklo poté, co dějiny v lidech vytvořily vlohy k poznávání posvátna.



Resumé:
Autor se zabývá základním aspektem všech náboženství, kterým je posvátno. Posvátno se nacházelo již u primitivních forem náboženství. Vysvětluje jak dochází k rozpoznávání posvátna, jak pochopit jeho podstatu. Vyzdvihuje důležitost rovnováhy iracionálna a racionálna v náboženství. Na iracionální složku posvátna se podle Otta často zapomíná. Důležitost iracionality v náboženství dokládá na mnoha příkladech. Popisuje jak se měnilo vnímání iracionality v dějinách náboženství. Racionalizace náboženství postoupila po přijetí aristotelismu v oficiální nauce. Vysvětluje vznik a kořeny náboženství. Dochází ke zjištění, že náboženství bylo stvořeno dějinami.


Komentář:
Autor se snažil vysvětlit a dokázat důležitost iracionálna v náboženství a sepětí iracionálních momentů s racionálními. Podle mého názoru se mu to podařilo, k vysvětlení použil mnoho poměrně jasných příkladů. Iracionální momenty jsou v náboženství jistě obsaženy, otázkou je, zda je jejich poměr s racionálními momenty tak dokonale vyvážen (například v případě křesťanství). Tím se dostávám k bodu kde si dovolím s autorem nesouhlasit. Autor říká, že křesťanství převyšuje ostatní náboženství i díky vyváženému poměru iracionálna a racionálna. Nicméně toto své tvrzení ničím nedokládá, ani nedokládá, proč v jiných náboženstvích tento poměr není tak dokonalý. Ani není jasné jakým způsobem by to mohl autor potvrdit. Dále nesouhlasím s tím, že autor odsoudil ty, co neprožívají náboženské cítění (svátost) k tomu, že nejsou oprávněni a schopni ke studiu a kritice náboženství. Říká, že nejsou schopni pochopit podstatu, zůstanou jen na povrchu. To se mi zdá jako snadná obrana vůči případné, budoucí kritice a námitkám. Také se mi jeví jako přehnané zdůrazňování závislosti člověka na bohu, posvátnu a potlačování lidského Já, lidského jedince.
Přes mé námitky bylo přečtení knihy přínosné a zároveň zajímavé doplnění četby knihy od Emile Durkheima. I Otto (teolog) se v knize zabývá počátky náboženství a jeho základními aspekty, ale náboženství studuje z jiné pozice než Durkheim (sociolog).



Literatura:
Otto, R., Posvátno, Vyšehrad, Praha 1998, ISBN 80-7021-250-8